Ve městě Assisi v provincii Umbrie žil obchodník francouzského původu jménem Petr Bernardone se svojí ženou Dominikou z rodu Piků. V roce 1182 se jim narodil syn Jan. Později svého otce často doprovázel na obchodních cestách do Francie, až se mu začalo říkat „Malý Francouz“. Nakonec mu zůstalo jméno František. Po otci měl být kupcem. O obchod však neprojevil zájem. Kromě znalosti latiny nedosáhl jiného vzdělání. Od otce dostával peníze a vedl rozmařilý život. Ve svých 20 letech vážně onemocněl. Začal se zamýšlet nad dosavadním životem a minulost se pro něho stala marnivostí. Po uzdravení se uchýlil k modlitbám a odešel na odlehlé místo, kde žil poustevnickým životem. František začal žebrat a sbírat almužny na opravu starého kostelíku Panny Marie Andělské u Assisi. Ačkoliv nebyl knězem, kázal lidu. Získával další bratry a v roce 1209 založil řeholi o 23 kapitolách. Hlavní zásadou byla naprostá chudoba. Zpočátku se nazývali „menší bratři“ a později „františkáni“. Když se bratrstvo rozrostlo, přestala malá poustevna vyhovovat. Po jednáních získal pro řeholi jako dar kostelík Panny Marie s Anděly, který pojmenoval Porciunkule. Jméno je tvořeno z latinského slova portio, které ve zdrobnělině zní porciunkule. Slovo porciunkule představuje nejmenší částečku, podíleček či údělíček. Vyjadřuje skromnost a jen ty nejnutnější potřeby, které františkáni potřebovali k životu, aby přežili. Postupem času název slavnosti zlidověl na porcinkule. Kostel Panny Marie s Anděly se stal mateřským klášterem františkánů.
Později František často cestoval a založil ještě několik malých a chudých klášterů. Papež Honorius III. udělil jím založeným klášterům neobyčejnou milost. Tou byla možnost udílení plnomocných odpustků všem návštěvníkům kostelíka Porciunkule, která byla později přenesena na všechny ostatní františkánské kostely po celém světě. Sám František žil ještě několik let asketickým životem. Zemřel dne 4. října 1226 ve věku 44 let.
Prvopočátky Porciunkule v Hostinném
Sv. Františkem z Assisi založená řehole se rychle rozšířila po celém světě a brzy přišla i do Čech. Členové řádu si každý rok připomínali posvěcení kostelíku Porciunkule, a to vždy 2. srpna. Stalo se tak na památku dne 2. srpna roku 1223, kdy byl kostelík Panny Marie s Anděly vysvěcen. Tato zpočátku zcela vnitřní řádová událost se během doby změnila ve slavnou pouť.
V Hostinném je tradiční pouť Porciunkule spjata se životem a působením bratří františkánů. Za třicetileté války se majitelem panství Hostinné stal holandský šlechtic Vilém Lamboy z Desseneru. Ten chtěl získat k posílení duchovního života svých poddaných některý z církevních řádů. Od roku 1651 zde působili jezuité z Jičína, kteří nechali v blízkosti děkanského kostela vystavět vlastní rezidenci. Později však z důvodu hmotného zajištění, které neodpovídalo jejich představám, své působení ukončili a v roce 1666 město opustili. Mezitím Vilém Lamboy roku 1659 zemřel a správu panství převzal jeho syn Jan Lambert Lamboy. Ten se obratem snažil navázat kontakty s jinými řády. Zájem usadit se v Hostinném projevili kapucíni a bosí karmelitáni. Mladý hrabě Jan Lambert se však na základě dobrých styků s brněnským františkánským kvardiánem P. Patriciem Palletem rozhodl pro františkány. Listinou sepsanou ve Vídni dne 19. srpna 1666 oznámil svůj úmysl založit a nechat v Hostinném vystavět františkánský klášter.
Na jednání kongregace české františkánské provincie dne 19. října 1666 byla františkány nabídka přijata a první členové řádu sv. Františka se do opuštěné jezuitské rezidence v Hostinném nastěhovali dne 23. listopadu roku 1666. Představeným byl jmenován P. P. Pallet. S františkány toho roku přišla do Hostinného i jejich slavná pouť Porciunkule. Ta se poprvé ve městě, i když jen ve velmi skromných poměrech, sloužila hned následujícího roku, a to 2. srpna 1667. Od roku 1674 se místem konání porciunkulové slavnosti stal malý hřbitovní kostelík, nacházející se pod dolní městskou branou, který františkáni dostali k užívání po podpisu smlouvy s městskou radou ze dne 1. března 1674. Své největší slávy se Porciunkule v Hostinném jako církevní svátek dočkala až po dostavbě a vysvěcení františkánského kláštera, kam byli františkáni poprvé z rezidence ve městě převedeni provinciálem P. Bernardem Sannigem dne 8. srpna roku 1684.
Výroční trh o Porciunkuli
U příležitosti pouti Porciunkule přicházelo do Hostinného mnoho obyvatel z hor a okolí – ze Žacléře, z Broumova, z Královédvorska a z území tvořícího tehdy německo-české jazykové rozhraní. Ve zdejším klášterním kostele se pomodlili a obdrželi odpustek. Mše se v klášteře sloužily od časného rána a několikrát za den.
Nepřicházeli však jen zbožní prosebníci, ale i řada koupěchtivých lidí. Porciunkule byla totiž spojena s konáním výročního trhu. Lidé přicházeli pěšky, přijížděli na kolech, v kočárech, autobusy a vlakem. Z Vrchlabí a Trutnova byly dokonce vypravovány zvláštní vlaky. Ve městě se o Porciunkuli nacházelo až kolem 10 000 osob.
Boudy a stánky nespočetného množství kramářů se nacházely na náměstí i v přilehlých ulicích od vlakového nádraží až ke kostelu. Také pod podloubím se čile obchodovalo. Kramáři se stejným nebo podobným zbožím zabírali určitá místa. V Poštovní ulici, před kinem a u gymnázia měli své místo prodejci skla, porcelánu a kameniny. V Zámecké ulici vystavovali zboží ševci z Nové Paky a Jaroměře. Na prostranství před kostelem byly navršeny celé hory okurek a melounů. Do Nádražní ulice byl soustředěn prodej krajek a pestrých šátků. Hned vedle stály boudy cukrářů a perníkářů. Svůj pořádek měl i prodej na náměstí. Před radnicí se prodávaly svrchníky, pracovní kalhoty, dámské ošacení, kostýmy a zástěry. Pokračovaly stánky s osobním a ložním prádlem, peřím a záclonami. Uprostřed náměstí byly boudy výrobců košťat, soustružníků dřeva a výrobců sít. Bylo možno zde nakoupit mašlovačky, smetáky, rýžová košťata, vařečky, kolíčky na prádlo, hrábě, dřevěné kořenky a máselnice. Poslední část byla obsazena prodejci s hrnky, pekáči, kastroly a příbory.
Nacházeli se zde i tzv. přelétaví obchodníci, kteří se hlasitým chválením svého zboží snažili přilákat kupující. Byli to tzv. „bosňáci“, kteří své zboží nosili v koších zavěšených přes břicho a z nich nabízeli zapalovače, tabatěrky, kapesní nože, peněženky, nůžky, hřebeny, břitvy a šněrovadla. Kdo uměl šikovně smlouvat, ten mnohdy velmi výhodně nakoupil.
Zábavné atrakce o Porciunkuli
Mimořádnou zábavu návštěvníkům města o Porciunkuli nabízely atrakce, postavené po obou stranách tělocvičny u parku. Stály tam houpačky, dětské a velké řetízkové kolotoče a kolotoče s pestře vybarvenými dřevěnými koňmi. Nacházely se zde i střelnice, na jejichž zadní stěně byly umístěny terče pro střelbu z pušek. Kdo třikrát po sobě trefil 12, 11 nebo 10, získal výhru. Jiné střelnice byly vybaveny nádhernými figurami, které se pohybovaly, když brok zasáhl na nich umístěný bílý bod. Zajímavá byla figura pojídače knedlíků, kterému bylo možno ustřelit sousto strkané do úst. Dále bylo možné navštívit panoptikum, kde byla k vidění obří dáma, kníže Bismarck, carská rodina, Rasputin a mnoho dalších významných osobností zhotovených z vosku. Ve varieté předváděli své umění artisté, kouzelníci a tanečnice s obrovským hadem, čtyřmetrovou kobrou královskou. Na volném prostranství vystupovali kejklíři s opicemi a tančícím medvědem, žongléři, polykači mečů a ohně. Za mostem přes Sejfský potok u mandlu stálo pimprlové divadlo, jehož představení sledovali jak děti, tak i dospělí. Přihlížející s netrpělivostí čekali, až malý kašpárek kyjem srazí hlavu zlému drakovi. Celým městem zněla hudba z flašinetů a orchestrionů.
Porciunkule roku 1965
První organizovanou kulturní akcí po roce 1945 byla až Porciunkule roku 1965. Na základě usnesení rady MěNV a za spoluúčasti osvětové besedy bylo přistoupeno k uspořádání tradiční pouti. Byla založena komise, která zajistila jednotné stánky a jejich rozmístění uvnitř náměstí. To vše doprovázel kulturní program. Náměstí se začalo krátce před poutí plnit stánky, na které se připevňovaly staročeské nápisy. Prostory sklepa pod radniční věží byly proměněny ve vinný sklípek.
Začátek pouti byl vyhlášen městským hlásným o desáté hodině dopolední v sobotu dne 31. července 1965. Hlásný seznámil všechny přítomné kramáře, krčmáře, kupce a obyvatelstvo s pravidly chování, aby nebyli vzati v nemilost halapartníky, kteří se pohybovali v uniformách mezi davy lidí. V kulturním programu na náměstí vystoupila 26členná dechová hudba místní osvětové besedy, soubor a sólisté závodního klubu z Dolu Jan Šverma ze Žacléře a loutková scéna Osvětové besedy v Hostinném. Dále byla uskutečněna módní přehlídka a otevřena malá zoologická zahrada ze Dvora Králové. Největšího úspěchu však dosáhlo vystoupení dechového hudebního souboru Tondy Floriána z Trutnova. První den pouti Porciunkule i přes deštivé počasí navštívilo kolem 2 000 platících osob. V roce 1965 se za vstup na náměstí muselo řádně zaplatit.
Vyvrcholením sobotního programu byla malá půlnoční scénka připravená osvětovou besedou, kdy oba obři stojící na radnici sešli z věže dolů, pohovořili o událostech ve městě a nakonec vykonali svoji malou potřebu. Rozmluva obrů byla členy osvětové besedy natočena na magnetonový pásek. Za pomoci světelných efektů a dvou občanů převlečených za obry proběhl rozhovor uvnitř náměstí.
Scénka se odehrála za velkého halasu a spokojenosti všech přítomných a po půlhodinovém vystoupení se zase všichni rozešli za svou zábavou a ti ospalejší do svých domovů.
Zánik a znovuobnovení Porciunkule v Hostinném
Poslední velkou poutí před zásahem normalizačních úředníků byla Porciunkule roku 1971. Toho roku slavnost navštívilo 12 572 osob. V rámci kulturního programu měl na náměstí původně vystoupit zpěvák Waldemar Matuška. Ten však na poslední chvíli svůj koncert z technických důvodů odřekl. Osvětová beseda v Hostinném ihned zajistila náhradní program, kterým bylo stejně kvalitní vystoupení Evy Pilarové. V nadcházejících letech z politických důvodů přestal vyhovovat i název pouti Porciunkule. Proto byl v roce 1974 změněn na Tradiční lidové slavnosti a od roku 1975 až do roku 1989 se hostinská veselice nazývala Letní lidové slavnosti. Porciunkule se do Hostinného znovu vrátila až 4. srpna 1990.
Město Hostinné má na západní straně svého náměstí pozoruhodnou radnici s předsunutou radniční věží z roku 1525. V jejím průčelí stojí pod baldachýnovými stříškami dvě obří mužské postavy znázorňující válečníky v římské zbroji. Každý z nich má v r
uce štít a meč. Na štítu levého obra je znázorněn český lev a na štítu pravého obra moravská orlice. Na nároží radnice byly postavy obrů umístěny v roce 1641, o čemž svědčí datace na stehně jednoho z nich nalezená při poslední opravě. Oba obři jsou považováni za strážce města a jejich postavami je od roku 1756 ozdoben i městský znak. K postavám obrů se váže celá řada pověstí. Dnes bych rád hostinskou veřejnost seznámil s některými z nich.
Před mnoha staletími se zdržovali v krajině, kde bylo později založeno město Hostinné, dva obři. Podle nich také získaly nedaleké Krkonoše své dnešní jméno (německy Riesengebirge, Riesen – obři, Gebirge – hory, Riesengebirge – hory obrů). Jako vzpomínku pro potomky na tuto kuriozitu, byly na věčnou paměť jejich podobizny umístěny na radnici v Hostinném. V prastarých dobách měly být vůbec celé Krkonoše obydleny násilnickým obřím plemenem. Mezi boudami na České a Tetřeví louce je ještě dnes k vidění kuželník hostinských obrů.
Území kolem Hostinného, na kterém se dnes nachází několik vesnic, bylo svého času pokryto hustými a neprostupnými lesy. V těchto lesích se zdržovali divocí vlci, medvědi, losi a lišky, kteří byli pocestným právě tak nebezpeční, jako veškerá lupičská holota, která činila tuto krajinu nebezpečnou. Pokud byli cizinci ušetřeni tohoto zla, hrozilo jim další nebezpečí. V hustých lesích se mohli zranit, zabloudit či zemdlít hladem a žízní, což se také často stávalo. Proto hostinští měšťané mezi sebou zvolili dva nebojácné občany jako zachránce pocestných. Vybrali statného pekaře a řezníka a dali jim příkaz, aby procházeli křížem krážem divočinou a byli nápomocni každému, kdo by jejich pomoc mohl potřebovat. To oba také po dlouhá léta činili a zachránili tak mnoho lidských životů. Postupem doby si vysloužili pověst skutečných hrdinů. Na věčnou památku a za jejich mimořádné činy a odvahu při poskytování pomoci, byli po smrti těchto dvou odvážlivců jejich podobizny umístěny na radniční věž v Hostinném.
V blízkosti města Hostinného se pod ochranou hustých lesů zdržovali dva mohutní obři, kteří široko daleko znepokojovali a pustošili krajinu. Město tak velice trpělo jejich zpupností a ukrutností. Tu uposlechli obyvatelé města rady jednoho chytrého spoluobčana a město Hostinné opevnili pevnou a vysokou zdí. Avšak ani to nedokázalo město a jeho obyvatele dostatečně uchránit před těmito zloduchy. Bylo proto nutno sáhnout po poněkud zvláštním, ale jak se později ukázalo i úspěšnějším prostředku. Totiž jednoho dne, když se dalo očekávat, že obři opět zaútočí, byla připravena lest. Ve věži nad vstupní bránou do města, kudy obávaní útočníci zpravidla pronikali, byl připraven mohutný kotel plný žhavé moučné kaše. Když oba nepřátelé v dobré náladě těšíce se na snadnou kořist vlezli do brány, byla na ně vylita všechna připravená horká kaše. To způsobilo jejich naprosté oslepení a znehybnění. Tohoto okamžiku využili hostinští a obry umlátili palicemi k smrti. Na věčnou památku jejich vítězství nad netvory umístili podobizny obrů na radnici.
Za poskytnutí textů a fotografií děkujeme panu Andělovi.
